Stíny historie

Filmy spojuje nejen odkaz na sdílenou regionální historii, ale také skutečnost, že každý z nich se vztahuje k dědictví předchozích generací, ať už hmotnému či nehmotnému.

První film (Město darované) nastoluje otázky, které se se prolínají celým pásmem: jak se v současnosti dostáváme k historii; jak se film může stát spoluviníkem zkreslování historické pravdy; co lze říci o důvěryhodnosti (filmových) archivů? Rádoby dokumentární film z nacistické éry je odhalen jako padělek: sbírka kreseb a archivních dokumentů slouží k odhalení temné pravdy.

Druhý film (Obyvatelé hradů) se zabývá stavebním dědictvím - fyzickými, hmatatelnými pozůstatky historie - a sleduje společenský život císařských hradů, které stát v socialistickém Maďarsku přebudoval, a pomíjivou paměť na minulost poté, co fyzicky zmizela z paměti těch, kteří byli jejími svědky. 

Třetí film (Nechť jsou naše hlasy slyšeny) přesouvá pozornost k nehmotnému dědictví a zkoumá dnes již zaniklé pirátské rozhlasové stanice, které kdysi vznikly na jugoslávském venkově a fungovaly jako zásadní katalyzátory lidové mobilizace.

Závěrečný film (Hribovy deníky) se vrací k tématu hmotného dědictví: rolník samouk otevírá ve svém domě na bukovinském venkově muzeum věnované místním tradicím. Dnes víme, že muzeum nepřežilo svého správce, který zemřel krátce po pádu Ceaușescova režimu. Tlaky a ambice, které přinesl nový kapitalistický řád 90. let, vedly k rychlému zániku muzea spolu s likvidací závodů, továren a filmových ateliérů, které po sobě zanechal bývalý režim.

Světy zobrazené v těchto filmech jsou dnes nedílnou součástí naší globální kulturní paměti: hluboké trauma holocaustu, často klišovité zobrazení bývalého „východního bloku“ (ve skutečnosti mnohem rozmanitějšího, než se zdálo zvenčí) a „železné opony“ (s různou mírou propustnosti v různých zemích). Ozvěny této minulosti stále pronásledují současnost, která  s ní má stále méně styčných bodů. Toto pásmo jsme sestavili na pozadí překvapivé změny globální mocenské dynamiky, která se vyznačuje rostoucí nostalgií po formách autoritářství rekonfigurovaných technologickými prostředky, stejně jako vzestupem populismu a šířením dezinformací, jež pohání tato nová éra „kapitalismu platforem“. Rádi bychom, aby tyto filmy budovaly možnou "půdu" pro naši neklidnou současnost, připomínaly nám naši individuální i kolektivní odolnost a pěstovaly naši sounáležitost se společnou evropskou historií.

- kurátorka pásma: Adina Brădeanu

Město darované / A gifted town (Vladimir Kressl, Czechoslovakia, 1965, 11 min)

• V roce 1944 byl na Himmlerův příkaz natočen rádoby dokumentární film s názvem Vůdce nabízí Židům město, který měl sloužit jako důkaz údajné kvality života Židů uvězněných v terezínském ghettu. Roztroušené segmenty a záběry z tohoto filmu, který nebyl nikdy plně rekonstruován, hluboce zasáhly Československo 60. let a zůstávají předmětem zájmu badatelů, kteří se snaží odhalit okolnosti jeho vzniku.

• V roce 1965 reagoval režisér Vladimír Kressl na toto odporné zkreslení tragédie odehrávající se v Terezíně tím, že porovnal záběry z původního filmu se skicami života v ghettu, které vytvořili bývalí obyvatelé Terezína - mnozí z nich byli později zavražděni v Osvětimi - a překryl je zprávami o transportech vězňů z Terezína do různých vyhlazovacích táborů. Výsledný film je silným, kompaktním dílem, které diváka vyzývá ke kritickému zkoumání autenticity obrazů, které nám byly předány z předchozích historických období.

Obyvatelé hradů / Kastélyok lakói (Judit Elek, Hungary, 1966, 28 min)

• Jak žije minulost v kostech budov, které prošly bouřlivou historií? A co vědí nejmladší obyvatelé současnosti o světech, které se stále skrývají ve zdech hradů, tak pečlivě sledovaných ve filmu Judit Elek? Pozoruhodným rysem tohoto filmu je plynulý pohyb kamery, která proplouvá několika hrady císařského Maďarska, které socialistické Maďarsko přebudovalo na funkční prostory - například na pečovatelský dům, rezidenci pro umělce a sirotčinec. Zatímco nové režimy stále tolerují některé z jejich bývalých majitelů v jejich rodných domech, jiné jsou nyní obývány zcela novými obyvateli, například dětmi vychovávanými státem a krmenými novými verzemi oficiální historie.

• Stejně tak je zde nápadný filmařův smysl pro diskrétnost: Elek se nikdy nevměšuje do života svých svěřenců a nesnaží se zjednodušovat složitost jejich zkušeností. Místo toho se stejnou soucitnou pozorností naslouchá jak vzpomínkám dospělých zatížených minulostí, tak projekcím této minulosti ze strany dětí.

Nechť jsou naše halsy slyšeny / Nek se čuje i naš glas (Krsto Papić, Yugoslavia, 1970, 16 min)

• Ústřední orgány označovaly jejich vysílání za „škodlivé“ a běžně přijímaly opatření, aby jejich hlasy „neznečišťovaly“ přísně kontrolované rádiové vlny na jugoslávském venkově. Přesto lidé, kteří stojí za těmito nezávislými rozhlasovými stanicemi, pokračují v práci. V závislosti na úhlu pohledu lze jejich úsilí popsat různými způsoby: pro socialistický stát jsou to pirátské rozhlasové stanice - neregulované, a proto je třeba je umlčet; pro jejich nadšené posluchače (kteří se někdy podílejí na výrobě jejich programů) jsou to formy komunitního rádia s řadou funkcí, od sociální a politické kritiky po vzdělávání a podporu kulturní participace.

• Tento vtipný dokument, který plynule přechází mezi společenskými komentáři (někdy podávanými ve verších!), lekcemi němčiny pro budoucí migrující pracovníky a živými hudebními vystoupeními, připomíná naši schopnost vzdorovat systémové nepřízni, a to jak jako jednotlivci, tak jako společenství.

Hribovy deníky / Letopisețul lui Hrib (Slavomir Popovici, Romania, 1974, 15 min)

• V době, kdy Slavomir Popovici natáčel tento dokument, byl jeho hrdina již známý díky muzeu historie a lidového umění, které založil ve svém domě ve vesnici Arbore. Samouk Hrib, rolník ze severorumunské Bukoviny, byl zároveň excentrickou a kosmopolitní osobností, která se zajímala jak o život své venkovské komunity, tak o život svých bližních z celého světa. Jeho muzeum každoročně navštěvovaly tisíce turistů a deník, který si vedl po čtyři desetiletí, byl vydán pod názvem Kronika z Arbore.

• Film sleduje Hribovy deníkové zápisy, zejména ty, které ukazují přátelského a upovídaného rolníka jako stálého „překladatele“ mezi tradiční kulturou vesnice - ilustrovanou náboženskými výjevy z fresky kláštera Arbore - a moderní, politickou a relativně kosmopolitní kulturou, ilustrovanou současnými zpravodajskými záběry z celého světa. Toto neustálé přecházení mezi „tady“ a „tam“ vede k zábavným a významným juxtapozicím mezi některými kategoriemi venkovské tradice a moudrosti a problémy moderní současnosti.