"Mám rád, když mě film emocionálně bombarduje." Miro Remo o filmu Raději zešílet v divočině

Film vychází ze stejnojmenné knihy Aleše Palána a Jana Šíbíka a vznikal v průběhu pěti let. Remo během nich s bratry strávil šedesát natáčecích dní. Výsledná podoba filmu přitom nevycházela z pevně daného scénáře. Rodila se postupně z důvěry a blízkého vztahu, který mezi režisérem a oběma bratry vznikl. Miro Remo v rozhovoru mluví o intuici, hledání správné filmové formy i o tom, proč pro něj nakonec nebyla nejdůležitější fakta z jejich života, ale pocity, které jejich příběh vyvolává.

Raději zešílet v divočině je aktuálně součástí naší kolekce KineDok. Díky tomu ho můžete vidět v netradičních prostorech, jako jsou kavárny, galerie, komunitní centra nebo třeba lodě. Aktuální program sledujte zde.

S Frantou a Ondřejem jste během pěti let strávil šedesát natáčecích dní. Jak se za tu dobu proměnil příběh, který jste nakonec vyprávěl, oproti tomu, s čím jste do natáčení vstupoval?

Dá se říct, že čas změnil úplně všechno. Nikdy nezačínám natáčet s přesnou představou, o čem film bude. Na začátku vlastně nevím nic. Scénáře a treatmenty píšu do značné míry jen kvůli fondům a televizím, abychom získali financování. U tohoto filmu tomu nebylo jinak.

Od první chvíle jsem ale cítil, že by to mohla být fascinující cesta. Nejen pro samotný film, ale i pro můj vlastní život. Uchvátilo mě, jak svobodní lidé najednou stáli před mou kamerou. Byli kouzelní, v mnoha ohledech si velmi podobní, a přitom uvnitř naprosto odlišní.

Zpočátku to vypadalo na odlehčený dvojportrét dvou naprosto výstředních dvojčat, jenže tomu chybělo nějaké ústřední, hlubší téma. Měli jsme skvělé kulisy v podobě domu, zvířat a přírody, ale zároveň byla na straně bratrů cítit určitá obava. Franta s Ondrou se báli, aby ve filmu nepůsobili jako podivíni nebo alkoholici. Nechtěli, abychom je ukazovali příliš explicitně.

Asi po dvaceti natáčecích dnech se ale všechno zlomilo. Najednou jsme točili film o těch nejtěžších životních otázkách, hlubokou reflexi jejich společného života zasazenou do magického vizuálního světa. Své počáteční okouzlení jejich prostředím jsem spojil s poměrně těžkým tématem, s ohlédnutím za jejich životy prostřednictvím palčivých otázek, které z něj vyvstávaly. Pořád jsem ale myslel na to, že k nim chci přistupovat laskavě a pokud možno i s humorem, který oba milovali. To pro mě bylo zásadní. Chtěl jsem, abychom z toho všichni měli radost.

Film kombinuje observační záběry s inscenovanými, poetickými výjevy, jako je hořící sněhulák, zeď rozdělující dům, zrcadlo nebo scéna se spaním na stromě. Jak jste hledal hranici mezi dokumentem a inscenací?

Postupem času jsem nad touhle otázkou přestal tolik přemýšlet. Film mě začne opravdu zajímat až ve chvíli, kdy zachytí něco, co jsem v životě nikdy neviděl ani nezažil. Něco, o čem jsem si třeba myslel, že ani nemůže existovat. A když přitom zasáhne moje nejcitlivější vnímání, miluju to. Mám rád, když mě film emocionálně bombarduje.

Jakými prostředky toho dosáhne, je mi vlastně jedno. Důležité je, aby ty prostředky příběh podporovaly, a ne ho ničily. Najít správnou formu je stejně těžké jako najít správné téma. Obojí musí být v naprostém souladu, jako když architekt se stavitelem společně stavějí dům.

A jak jsem se rozhodoval? Čistě intuitivně. Jako malé dítě v pohádce. Když mě něco okouzlilo, bylo mi jedno, co je inscenované a co dokumentární. Vždyť i to byla realita, kterou jsme natáčeli. Odehrávala se právě tam a právě v tu chvíli.

Dát hlas krávě je poměrně odvážné rozhodnutí. Proč jste zvolil právě tenhle způsob vyprávění místo klasického vypravěče?

Byla to trochu záchranná operace, pragmatický krok. Byl to poslední formální motiv, který jsme do filmu přidali, abychom i méně artovému publiku jemně naznačili, jak příběh číst a o čem vlastně je. Zároveň nám to připadalo strašně vtipné a neobvyklé, přesně jako svět, ve kterém jsme se ocitli.

Krávy ve filmu odpovídají na základní otázky, které si divák při sledování klade: Odkud bratři pocházejí? Proč má Franta jen jednu ruku? Jaké měli dětství? Nechtěl jsem, aby se v těchto faktech sami pitvali. Mě zajímali především skrze jejich současný vztah.

A ještě jedna zajímavost: krávu nakonec namluvil muž, Jiří Lábus, který v české verzi Simpsonových dabuje Marge. Zkoušeli jsme i české herečky, ale bylo to příliš doslovné, příliš normální. Nechtěli jsme, aby si někdo vyložil, že z žen děláme krávy. Řekli jsme si, že když bude kráva mluvit mužským hlasem, dodá tomu přesně tu správnou míru nadhledu a humoru.

Film vychází z knihy Aleše Palána a scénář jste pak psali společně. Jak vaše spolupráce fungovala a v čem se vaše představy o filmu lišily?

Aleš byl skvělý průvodce. Bez něj bychom se k dvojčatům nejspíš nikdy nedostali. První verzi scénáře jsme napsali společně a figurovali v ní i další samotáři z jeho knihy. Franta s Ondrou si tehdy vůbec nedokázali představit, že by celý film mohl stát jen na nich. Ostatní postavy ale poměrně rychle zemřely na rakovinu.

V zásadě se naše představy nijak zásadně nerozcházely. V uvažování jsme si docela blízcí. Aleš je možná duchovnější a zároveň méně snílek než já, což souvisí i s tím, kolik času tématu věnoval. S dvojčaty strávil dohromady asi týden. To mu stačilo k napsání skvělé knihy, která měla obrovský úspěch a fascinovala desítky tisíc lidí včetně mě.

Já jsem ale měl tu výsadu, že jsem se stal jejich přítelem. Naše životy se propojily mnohem víc. Strávili jsme spolu přes sto dní, z toho šedesát natáčením. Jakmile jsem si byl jistý, že mě Franta s Ondrou pustí přesně tam, kam potřebuji, k tématům, která mě opravdu zajímala, rozhodl jsem se soustředit na jejich vzájemnou lásku, která byla během šedesáti let společného života neustále vystavována zkouškám. Připadali mi jako manželský pár, který spolu vydržel celý život. Zkoumal jsem napětí v jejich vztahu a snažil se mu porozumět.

To byl můj nový scénář. V jednu chvíli jsme natáčeli v kuchyni, oba na sebe křičeli, a mně došlo, že to máme. Že se ten příběh uzavřel. V tu chvíli jsem věděl, že je film hotový a že mluví přesně o tom, co mě na nich fascinovalo.

Film téměř nevysvětluje minulost bratrů, včetně jejich odporu vůči komunistickému režimu. Bylo pro vás důležité nechat část jejich příběhu nevyslovenou? Co jste chtěl divákovi nabídnout místo faktického vysvětlování?

Kniha je v tomhle ohledu mnohem štědřejší, nabízí spoustu faktů. Není to tak, že bych původně nechtěl, aby takový byl i film. Rád naplňuji divácká očekávání, ale tady to jednoduše nefungovalo. Ten film byl od začátku příliš výstřední a poetický na to, aby unesl pasáže přeplněné fakty. Nakonec i těch pár věcí, které se o jejich minulosti dozvíme, vypráví kráva, která je, když se na to podíváte pozorně, jedinou racionálně uvažující postavou filmu.

Sílu filmu jsem viděl v magickém prostoru, ve kterém oba žili. Snažil jsem se ho zachovat co nejautentičtěji, přesně tak, jak jsem ho postupně objevoval já sám. Fakta o životě jsme vyměnili za pocity ze života. Omezil jsem všechno, co ten magický, smyslový účinek narušovalo, ale jen do té míry, aby film zůstal srozumitelný.

To bylo zároveň moje největší režijní dilema: Má vůbec takový film být srozumitelný? Neměl být v tomhle směru ještě divočejší? Nakonec jsem zvolil divácky přístupnější podobu. Dodnes si občas kladu otázku, jestli to bylo správné rozhodnutí.

Franta a Ondřej jsou dvojčata, na pohled téměř totožná, ale povahově velmi odlišná. Jeden hledá svobodu, druhý potřebuje řád a jistotu. Co vám tenhle rozpor ukázal o jejich vzájemném poutu?

Fascinovalo mě, jak mohou být tak rozdílní a zároveň si být tolik podobní. V tomhle stáli na naprosto opačných pólech. Nehledal jsem ale jen to, co je rozděluje. Zajímalo mě především to, co je spojuje.

Jejich pouto bylo odrazem všech těch rozporů, a přesto spolu nakonec zůstali až do chvíle, kdy jeden z nich zemřel. V tomhle ohledu je to pro mě vlastně romantický film. Naplňuje představu lásky, která je těžce zkoušená, a přesto trvá navždy. Kolik z nás by něco takového dokázalo vydržet?

Říkal jste, že jste je vlastně „objevil“ během dovolené. Kdy vám došlo, že v jejich příběhu je film? A jak jste si získal jejich důvěru natolik, že vás nechali natáčet tak intimní věci?

Stejně jako u spousty dalších věcí v mém životě v tom sehrál zásadní roli můj otec, velký filmový nadšenec. Byl jsem s ním na dovolené, když mi podal Palánovu knihu a řekl, že je to skvělý materiál pro dokument. Měl pravdu. Nemohl jsem se od ní odtrhnout a o pár dní později jsem kontaktoval Aleše Palána, aby mě uvedl do fascinujícího světa své knihy.

Důvěra se buduje časem. Je to úplně stejné jako v běžném životě. Byl jsem otevřený, naslouchal jsem jim a v důležitých věcech jsem je nechával rozhodovat. Chtěl jsem, aby se cítili svobodně. Jejich důvěru jsem si musel zasloužit, protože jsem chtěl natočit intimní film. Oni si mě přitom získali okamžitě.

Po dvou letech už z nás byli přátelé na celý život. Film se dokonce propojil s jejich vlastní existencí. Žili tím filmem a byl to jejich poslední umělecký počin. Pro mě byli vždycky umělci, spoluautoři filmu.

Do jaké míry jste se podílel na utváření hudební identity filmu a jejího vztahu k obrazu? Jak probíhala spolupráce se skladatelem Adamem Matejem?

Hudba je pro mě dalším vypravěčem filmu, jeho dalším hlasem. Snažím se s její pomocí zasáhnout ty nejsilnější emoce, které je člověk schopný vnímat. Hledám tak dlouho, dokud nedosáhnu pocitu naprostého audiovizuálního ponoření. Vůbec to nebylo jednoduché. Ten příběh je velmi neobvyklý. Hlavním hudebním motivem se nakonec stala symfonická báseň Vltava z cyklu Má vlast Bedřicha Smetany. Vltava je nedaleká řeka, ve které Franta najde pravdu v podobě zrcadla. Tento artefakt hraje ve filmu velmi důležitou roli a Franta si ho přinese domů.

Adam měl na starosti méně výrazné hudební motivy. Zároveň dělal zvuk filmu a nahrával přímo při natáčení, takže velmi dobře znal prostředí, podmínky i samotné bratry. Byli jsme jako jedna rodina.

Hudbu skládal na základě zvuků, které pozoroval přímo na místě. Některé si pro tyto účely dokonce předem nahrával. Věděl jsem, že už ve filmu máme jeden velký hudební motiv a že se Smetanovou Vltavou nechceme hudebně přetahovat. Hledali jsme něco subtilnějšího, venkovštějšího, a myslím, že se toho Adam zhostil skvěle. Dokonce natolik, že mi zpočátku chvíli trvalo, než jsem dokázal jeho práci plně ocenit. Dal jsem tomu ale čas a nakonec jsem ve filmu použil téměř všechnu hudbu, o které jsem si původně myslel, že ji nepoužiju.

Musel jsem trochu ustoupit ze svého obvykle dost autoritativního režijního přístupu a některé scény jsem stříhal podle jeho hudebních motivů. Zajímavé je, že jsem takhle nikdy předtím nepracoval. Obvykle musím hudbě nejdřív naprosto věřit a teprve potom s ní dokážu pracovat. U tohoto filmu ale byla spousta věcí jinak.